JEŽEČCI

JEŽEK ZÁPADNÍ

Charakteristika: Hlava s tělem až 35 cm, ocas 4-5 cm, hmotnost 400-1900 g. Nezaměnitelný díky ostnům, které se vytvořily z chlupů. Silné kožní svaly mu umožňují stočit se do pichlavého klubíčka, proti němuž jsou přirození nepřátelé skoro bezmocní. V dlouhém čumáčku má chrup s ostrými zuby, jimiž může bez potíží rozkousat nejen dešťovky, ale dokonce i hady či slabší kosti. Ostny jsou pravidelné, černobíle pruhované a jakoby uhlazené směrem dozadu. Po narození jsou měkké a nejdříve nějakou dobu tvrdnou. Ježci v západní části Evropy mají na prsou hnědavou srst, ve východní části Evropy mají na prsou srst bílou. Ti jsou považováni za zvláštní druh s názvem ježek východní (Erinaceus concolor). Jejich ostny jsou nepravidelně pruhované a jaksi "rozcuchané". Hranice mezi nimi probíhá asi od východní hranice Německa přes Českou republiku na jihozápad. Na většině území ČR se vyskytují oba druhy pospolu. Tyto druhy vznikly tak, že se původní populace během čtvrtohor, v důsledku ledových dob, rozdělila na jihozápadní a jihovýchodní část, z níž každá se posléze začala vyvíjet zcela samostatně.

Výskyt: Řídké lesy s podrostem, především ale krajiny s křovinami, okraje obydleného území nebo dokonce městské parky. Ježek je aktivní převážně nebo pouze v noci, lze ho snadno krmit. Ztráty způsobené dopravou ukazují, že ježek dává přednost okrajovým částem vesnic a malých měst, kde nachází nejen potravu, ale kde rovněž vyhledává i hromady kompostů nebo podobné úkryty vhodné k přezimování. Oba naši ježci byli zařazeni do kategorie ohrožených druhů.

Způsob života: Ježkův rok se dělí na část aktivní a na období zimního spánku, který tráví v hnízdě ze suchého listí. Zvířata se v něm probouzejí na jaře, jakmile dostatečně stoupne venkovní teplota. Kritické hodnoty se pohybují asi kolem 15 stupňů Celsia. Proto může náhlé zimní oteplení ježky probudit ze spánku. To jim škodí, protože spotřebují důležité tělesné zásoby, které by možná potřebovali k přežití ještě v následující dlouhé zimě. Pokud jsou zimní teploty dostatečně nízké, "prospí" ježek zimu se silně zpomalenými tělesnými funkcemi. Jeho tělesná teplota se pohybuje kolem 5 °C. Ježek dokáže svou teplotu regulovat: jakmile příliš silně poklesne okolní teplota, ježek si "zatopí" tak, aby si udržel přibližně stejnou tělesnou teplotu. Zimní spáč nemívá v dobře chráněném zimovišti větší problémy. Schoulí se do pevného, ztuhlého klubíčka, které lze otevřít jenom velkou silou. Jakmile se v březnu a dubnu oteplí, ježek na to reaguje tím, že mu začne rychleji pracovat srdce. Zvyšuje se počet dechů a zvíře brzy dosáhne normální tělesné teploty mezi 35-37 °C. V této době již spotřebovalo velkou část tukových zásob, které si uložilo na zimu, a pichlavý kožich mu plandá na těle.

Ježci teď hodně pijí, žerou a pokoušejí se opět nahradit ztráty vzniklé během zimy. Pobíhají v okruhu několika kilometrů a hledají místa, kde by nalezli dostatek potravy. Přitom vykazují minimální teritoriální chování. Dříve se předpokládalo, že ježci obývají určitá teritoria, ovšem spíše se má zato, že to není pravda. Jednotlivá zvířata sice obývají svá stabilní území, ale ostatním jedincům nezamezují vniknutí do svých revírů, pokud přicházejí jen kvůli potravě. Jestliže však soused projeví zájem o samičku, která je připravena k rozmnožování, pak se rozpoutá jakýsi boj, při němž se samci strkají a boxují a domácí pán se snaží vetřelce zahnat. Jinak se ale jejich teritoria mohou značně překrývat, aniž by došlo k vzájemným střetům.

I když se ježci na počátku léta a v létě snaží dodržovat "štíhlou linii", v pozdním létě je pravidelně přepadne doslova "žravost" a jejich hmotnost neuvěřitelným tempem stoupá. Za tři týdny se může i zdvojnásobit. Dospělí ježci nyní váží přes jeden kilogram a ti hodně tlustí až 1,9 kg. Za jednu noc mohou sežrat až 150 gramů masa a zapít ho přes 50 ml tekutiny. Takto dobře vykrmení ježci si koncem září nebo v říjnu vyhledají zimní úkryt. Často jim k tomu poslouží hromada listí nebo kompostu, v němž se mohou uhnízdit. Pokud průměrná teplota klesne po několik dnů za sebou pod hranici 10 °C, upadne ježek do zimního spánku. Jeho tělesná teplota klesá tak dlouho, dokud nedosáhne hranice 5 °C. Potom se zapne "automatické vytápění" a ježek vyrovnává tepelné ztráty tak dobře, že jeho vnitřní teplota neklesne nikdy pod bod mrazu, což by znamenalo jeho smrt.

Potrava: Hlavně dešťovky a plži, ale i jiní drobní živočichové, jako jsou kobylky, mláďata ptáků v přízemních hnízdech, ještěrky, hadi, případně uhynulá zvířata a padané ovoce. Na jídelním lístku se občas objeví i vajíčka, ale ježci se vyskytují především tam, kde je dostatek dešťovek. Dešťovky jsou častou příčinou vysokých ztrát ježků v silničním provozu, protože vylézají především po teplém dešti na asfaltové silnice, kde si je ježek snadno nasbírá.

Rozmnožování: Ježek přivádí na svět 1 až 2krat ročně 2 až 10 mláďat. Březost trvá asi 31-35 dnů. K páření dochází od března do června. Samci si najdou samičky, které se jim zpočátku snaží uniknout, ale sameček to nevzdává a nakonec se samička unaví. Nejdřív sice samečka, který se blíží zezadu, pořádně "zboxuje", ale za chvíli se pár začne točit v kruhu. Toto "pronásledování" může trvat celé hodiny. Zřejmě je nezbytné k tomu, aby samičku připravilo k páření. Potom samička přitiskne ostny k tělu, přikrčí se k zemi, pozdvihne trochu zadní nohy a roztáhne je. Sameček pak může dokončit páření. Trvá jenom několik vteřin, může se ale několikrát za sebou opakovat. Po páření vzniká v pohlavním otvoru samice tvrdnoucí zátka, která se rozpouští až po určitém čase. Tím se zřejmě zabrání tomu, aby se samička bezprostředně poté pářila s jiným samečkem. Vědci se dlouhou dobu domnívali, že se samička ježka musí při páření položit kvůli ostrým bodlinám na záda. Nejnovější bádání ovšem prokázalo, že tato hypotéza je mylná. Ani s rozením ježcích mláďat nejsou problémy, protože ostny jsou v tomto stádiu ještě měkké a ukryté v kůži. Mláďata přicházejí na svět slepá. Oči otevřou až asi po dvou týdnech. Teprve pak jim původně bílé ostny začínají tmavnout a tvrdnout. Mláďata udržuji s matkou kontakt při svých prvních výletech pískáním, které se podobá hlasům ptáků. Pokud se rodí v pozdním létě, nepodaří se jimi často dosáhnout potřebné velikosti, která jim umožní přečkat zimu. Minimální hmotnost je asi 700 gramů, liší se však podle toho, jak silné mrazy jsou na tom kterém území a v závislosti na délce zimního období. Velký počet potomků zaručuje ježkům přežití, i když se nezřídka stává, že druhý vrh někdy zimní období nepřežije. Stavy obou druhů jsou touto úmrtností poznamenány v mnohem menší míře než ztrátami způsobenými nehodami na asfaltových silnicích. Ježci mohou dosáhnout stáří maximálně deseti let, nikoli však v přirozených podmínkách, nýbrž jen v umělém chovu.